Se psy je to jako s lidmi. Čím jsou mladší, tím snadněji se dají vychovat a naučit jistým zvykům, pravidlům chování apod. Stejně tak ale závisí vše na jedinci. Někteří mají větší způsobilost se podvolit, u jiných je to naopak skoro nemožné. Pořizujeme-li si pejska z útulku, je třeba mít toto na paměti.

Jako první krok je dobré získat informace o dané rase. Každá má svá specifika a podle toho se liší i přístup k psovi při výchově a výcviku. Je třeba si uvědomit i časové rozmezí, které jsme ochotni strávit výcvikem pejska. A samozřejmě priority, neboť některým majitelům postačí, pokud pejsek neničí jejich majetek a rozumí povelům typu: „Nesmíš!“ a „Zůstaň!“, a jiní očekávají psa, který poslechne na každý povel.

Ve většině útulků nám o pejskovi poskytnou základní informace – jeho stáří, snášenlivost s jinými psy, zdravotní stav, popř. informace o jeho původním majiteli, prostředí, kde pejsek žil apod.

Štěňata a velmi mladí psi jsou pro výcvik nejvhodnější, neboť nejsou ovlivněni výcvikem jiného majitele. Přitom mají dostatek elánu a energie všechny naše požadavky zpracovávat. Výjimkou mohou být štěňata s velmi negativními zkušenostmi z prvního styku s lidmi – zde se může jednat o bázlivé, nebo naopak agresivní jedince. U nich je nejdříve potřeba zapracovat na získání

důvěry a pozitivního vztahu.

U psů ve věku od 3 do 10 let se většinou jedná o jedince, kteří již mají svůj styl chování, stálé zvyky a rozumí jistým povelům. Ale ani tak nemusí být převýchova složitá. Mnoho psů má své chování spojeno s prostředím, ve kterém se nacházejí. Pokud se dostanou k novému majiteli, a tím pádem do nového prostředí, mohou některé své zvyky ztratit automaticky (např. naučení na nové místo pro psa, nebo naopak místa psovi zakázána). Proto je dobré všechny naše požadavky spojené s prostředím učit psa ihned po jeho prvním příchodu do nového domova.

I zde ovšem mohou vznikat první problémy. Např. pokud byl pes od původního majitele zvyklý, že nesměl na křeslo a my mu na něm nyní chceme vytyčit jeho místo, může se jednat o stresující situaci pro psa, neboť bude stále podvědomě očekávat výtku. Toto však lze vždy velmi dobře poznat z chování pejska. Pokud na svém novém místě nervózně sedí a stále nás (popř. okolí) pozoruje a neusne zde v žádném případě,

je lepší se podvolit a vymezit pro našeho chlupatého přítele jiný prostor.

Co se týká povelů – s ohledem na danou rasu můžeme psa novým dovednostem naučit. Samozřejmostí je větší dávka trpělivosti, než v případě štěňat.

U pejsků starších 10 let se jedná již o klidnější jedince (což nemusí být pravidlem vždy). U těchto nových „spolubydlících“ většinou nenastávají problémy s ničením prostředí. Starší pejsci bývají velmi vděční, pokud si je někdo na dožití vezme a snaží se prostředí co nejlépe přizpůsobit ku spokojenosti nového pána. Zde je ale s výcvikem již značný problém, neboť pejsek nemá ani elán, ani motivaci učit se novým kouskům. Tady je jednodušší přijmout naučené zvyky zvířete a omezit naše požadavky na základní harmonické soužití.

Pokud si s naším novým přítelem nevíme rady, existuje mnoho typů psích polepšoven, nebo cvičišť, kde mohou poradit nebo přímo psa vycvičit. Je třeba mít ale na mysli, že náš pejsek ocení čas, který jeho výcvikem trávíme a naše trpělivost se nám mnohonásobně vrátí. Vždy je ale dobré počítat s velkým časovým rozmezím a s mnoha možnými ztrátami.

Zdroj: hafici.cz