Alexandra Horowitz z newyorské Barnard College provedla experimenty tak, že lidé byli přesvědčeni, že jejich pes něco provedl. Poté jejich páni tvrdili, že v řeči psího těla vidí pocit viny.
Psi jsou za dlouhou dobu soužití s člověkem podivuhodně lidští. Někdy jim však takové chování a lidské emoce přisuzujeme neoprávněně.
Je celkem jasné, že určitý antropocentrismus má při posuzování psího chování své místo. Když trpící pes naříká, je to skutečně kvůli tomu, že se mu to nelíbí. Z druhé strany je jasné, že nadšení pejskaři mnohdy svým miláčkům přisuzují motivace, které jsou zjevně mimo („Bobík se už těší, až bude mít narozeniny“). Mezi těmito dvěma extrémy je však celá paleta chování, kde „lidské emoce“ psa nemusí být zcela jednoznačné.
Pokud se pes chová provinile, může cítit nikoliv stud, ale spíše strach. Dá se to ověřit tak, že psa postavíme do situace, kdy nic neprovedl, ale k „havárii“ (např. zničení nějaké věci) došlo nešťastnou náhodou. Pes, který za to už byl jednou potrestán, se bude chovat provinile i v tomto případě.
Nyní se vědci zaměřili na podobný problém z jiné stránky – nakolik člověk dokáže vůbec poznat, že se jeho pes takto chová. Alexandra Horowitz z newyorské Barnard College provedla experimenty tak, že lidé byli přesvědčeni, že jejich pes něco provedl. Poté jejich páni tvrdili, že v řeči psího těla vidí pocit viny.
Konkrétně:
člověk přikázal psovi, aby se nedotkl jídla v misce a pán poté opustil místnost. Horowitz misku zakryla a poté, co se pán vrátil,
některým z nich řekla, že jejich pes příkaz respektoval, jiným zase, že bohužel pochoutku sežral. Pak lidi vyzvala, aby posoudili, zda se jejich hafan chová provinile. Páníčci, kteří byli přesvědčeni, že je pes neposlechl, detekovali provinilé chování, ostatní nikoliv. Buď lidé prostě přisuzovali psům vlastní pocity, a nebo pes z pánova chování bleskově vycítil, že se pán zlobí, a začal se chovat tak, aby hněv odvrátil (to by odpovídalo výše odkazovanému článku, dle nějž je psí provinilost spíše strachem z trestu).
Zdroj: scienceworld.cz
